K ubrečení dojemná píseň aneb Stalo se kdysi dávno v Křemži

Autor: Michal Klacek

V malebné jihočeské krajině, v údolí mezi chráněnou krajinnou oblastí Blanský les s nejvyšší horou Kletí (1084 m n. m.) a  Haberským pohořím s nejvyšším vrchem Klukem (741 m), leží městys Křemže. Přibližně osm kilometrů od něj je vzdálená nevelká obec Nová Ves.

Uprostřed náměstí v Křemži stojí farní kostel sv. Michaela archanděla. Existoval již ve 14. století, nicméně jeho současná podoba pochází z let 1885 – 1887. Od roku 1958 je i s nedalekou farou chráněn jako kulturní památka.

Dávno před tím, než byl prohlášen za památku, tento římskokatolický chrám Páně se stal dějištěm události, kterou pro budoucí generace zaznamenaly žurnalisté, stejně jako anonymní autor veršovaného pamfletu se sáhodlouhým názvem K ubrečení dojemná píseň pro klerikály, lidovce, Orly, nebeské panny a ostatní tvory toho druhu o tom strašném krveprolévání při první čsl. mši před kostelem v Čes. Křemži dne 5. září 1920 a opětovně při velebné schůzi poslance P. Roudnického v Nové Vsi. (KNM KP 5260)

Abychom mohli pochopit bližší smysl k ubrečení dojemné písně a dobových novinových zpráv, je třeba představit protagonisty onoho strašného krveprolévání, a v neposlední řadě také napsat pár slov o náboženské situaci v mladé Československé republice.

Především je nutné zmínit, že na počátku roku 1920 vznikla odštěpením od Římskokatolické církve Církev československá, která od roku 1971 používá přívlastek „husitská“. U jejího zrodu stála skupina kněží, představitelů tzv. Katolické moderny. Vzhledem k tomu, že Římskokatolická církev byla po vzniku republiky vnímána jako zdiskreditovaný nástroj habsburské protičeské politiky, někteří katoličtí modernisté v duchu hesla „pryč od Vídně a od Říma“ o Vánocích roku 1919 vedli bohoslužby v češtině a následně v lednu 1920 na schůzi v Národním domě na Smíchově vyhlásili vznik nové církve.

Důležité je vědět, že v některých místech poté docházelo ke střetům mezi věřícími Československé církve a katolíky, protože členové nové církve se snažili násilím zabírat pro své bohoslužby katolické kostely. Výmluvným dokladem jsou mimo jiné i události v září roku 1920 v Křemži.

V roce 1918 vznikla sloučením několika katolických stran Československá strana lidová, její první sjezd se konal v lednu 1919. Není jistě překvapující, že největší skupina jejích voličů se rekrutovala z řad stoupenců Římskokatolické církve, a to zejména na venkově a v malých městech.

Mnozí stoupenci strany i církve se také angažovali v katolické sportovní organizaci Orel, vzniklé jako protiváha Sokola. Protagonisty kremžských událostí byli mimo jiné členové českobudějovické organizace, která patřila k největším v republice. V roce 1919 měla orelská jednota v Českých Budějovicích 700 členů.

Prvním protagonistou ohavného krveprolévání byl katolík a lidovec. Jmenoval se Alois Roudnický (1877–1939). V roce 1900 byl vysvěcen katolickým knězem, a co je důležitější, angažoval se také ve vysoké politice a po první světové válce se zasloužil o znovuvybudování Orla. V parlamentních volbách v dubnu roku 1920 byl zvolen poslancem Československé strany lidové za Českobudějovický kraj. Od roku 1935 působil jako senátor.

Druhým protagonistou příběhu byl středoškolský učitel František Šimeček (1888–?), rodák z Křemže. Působil jako profesor na reálce v Českých Budějovicích, byl organizátorem Církve československé a podobně jako Roudnický i on se angažoval v politice. Byl totiž organizován v Československé straně socialistické (od roku 1926 národně socialistické). Byl obecním starším v Českých Budějovicích a posléze od roku 1925 působil jako předseda okresní správní komise.

Třetím a posledním významným účastníkem strašného krveprolévání v Křemži byl Emil Dlouhý-Pokorný (1867–1936), katolický kněz, čelný představitel Katolické moderny, později duchovní Církve československé, žurnalista a publicista–vášnivý kritik Římskokatolické církve. Je paradoxní, že Dlouhý-Pokorný, jeden ze zakladatelů Církve československé, se nakonec dostal do sporů s jejími patriarchy. To bylo důvodem, proč počátkem třicátých let z Církve vystoupil.

Dobové novinové zprávy nám umožňují konstantovat, že v roce 1920 se v Křemži a okolí aktivizovali stoupenci obou stran. A jak se zdá, vyznavači nové církve měli navrch. Už dne 1. srpna 1920 Sokolové pořádali v Křemži župní sjezd a při té příležitosti se na tamním táboru lidu spolčili se stoupenci Církve československé. Řečnilo se, opěvoval se Jan Hus a husité, prováděli se výpady proti papežencům (jmenovitě také proti Aloisi Roudnickému) jakožto štváčům proti prezidentovi a republice … Tamtéž byli lidé veřejně vyzváni ke vstupu do Církve československé. A jak se zdá, výzva nalezla odezvu – údajně bylo pro novou církev získáno 300 duší. A jistě není překvapující, že se o to zasloužil i jeden z řečníků, profesor Šimeček. Právě on tehdy přislíbil novým vyznavačům brzké sloužení české mše. Podle jeho představ ji měl sloužit první patriarcha Karel Farský, nicméně Šimeček nakonec zjevně vzal za vděk Emilu Dlouhému-Pokornému.

Spory mezi katolíky, lidovci a Orly na straně jedné a stoupenci nové církve na straně druhé se vyhrotily dne 5. září 1920. Tehdy se totiž v Křemži před budovou školy konala přislíbená česká mše. Organizátorem slavnosti byl profesor Šimeček, a to spolu s Dlouhým-Pokorným, který sloužil bohoslužby. A právě tehdy se situace značně vyhrotila. Dav věřících se pokusil vniknout do kostela sv. Michaela a zabrat jej pro novou církev. Ačkoliv katolíci byli jak se zdá v defenzívě, podařilo se jim chrám Páně před „neznabohy“ uchránit.

Celá záležitost měla dohru dne 19. září 1920. Tehdy byla uspořádána důvěrná schůze Lidové strany v Křemži za předsednictví Aloise Roudnického. Ve stejném dni odpoledne následovalá schůze veřejná, uspořádaná pro změnu v nedaleké Nové Vsi. Právě tato schůze byla zmařena stoupenci Církve československé. Jejich terčem se stal především páter Roudnický, po němž výtržníci začali metat sklenice … Není překvapující, že poslanec Roudnický v listopadu roku 1920 interpeloval v parlamentu. Vadilo mu především, že pachatelé násilností v Křemži nebyli postaveni před soud. Zároveň vyjářil pochyby, že prof. Šimeček byl způsobilý být i nadále vychovatelem mládeže.

Stojí za zmínku, že katolíci neměli pro „odpadlíky“ slova pochopení. Byli to pro ně „štváči lidu“, kteří se neštítili šířit lži, páchat surovosti, brát ve své řady „největší rváče a různá individua“, násilním zabírat katolické kostely, pokřiveně vykládat české dějiny … Dokonce prý i pokusu o vraždu štváči byli schopni. Za svého úhlavního nepřítele katoličtí novináři považovali zejména Františka Šimečka, který na různých akcích vystupoval jako řečník a měl schopnost ovlivnit dav.

Na straně druhé je třeba přiznat, že stoupenci nové církve (a nejenom oni) své protivníky častovali podobnými výrazy. Katolíci, lidovci a Orlové byli i v jejich pojetí štváči, násilníci a falzifikátoři dějin. A za nepřítele byl považován především páter Roudnický.

Právě on byl, soudě podle novinových článků, podobně jako Šimeček skvělý řečník. A ani on si nebral servítky. Když kupříkladu u příležitosti založení organizace Orel se v jihočeském Lišově konala katolická mše, Alois Roudnický ve své bojovně laděné řeči zaútočil na Sokoly, jisté politické strany a dokonce i na prezidenta Masaryka. Jeho řeč měla značně negativní odezvu. Byli to totiž zejména Sokolové, kteří zautočili a vyvolali násilnosti. Zatímco Roudnický se stačil uchýlit na faru, jiní takové štěstí neměli, neboť i v Lišově tehdy tekla krev.

O událostech v Křemži a v Nové Vsi v září roku 1920 informovaly českobudějovické noviny Hlas lidu, vydávané s podtitulem „orgán česko-slovenské strany lidové“. A jako odezva na tyto zprávy byla napsána výše zmíněná posměšná píseň. Přestože vyznění obou zdrojů je odlišné, v zásadních bodech se shodují. V Křemži i v Nové Vsi se odehrála bohapustá rvačka. A záminkou pro ní byla křesťanská víra.

Na závěr musíme s pokorou přiznat, že nejsme neomylní. Náš výklad dění v roce 1920 na Křemžsku nemusí být zcela objektivní. Podkladem pro něj se totiž staly dobové novinové zprávy, které si však navzájem protiřečí. Zásadní roli ve výkladu toho, co se vlastně v Křemži a v Nové Vsi odehrálo, totiž hrála politická a ideová orientace jednotlivých listů.

Třeba se tedy mýlíme, když bezvýhradně nevěříme v pravdomluvnost vesměs anonymních žurnalistů. Možná, že kupříkladu národně demokratický list Republikán referoval pravdivě, když psal o tom, že „tisícihlavý dav“ účastníků české mše byl jednoznačně v právu, když se dostal do bitky s „několika zfanatizovanými klerikály“, protože to byli právě oni, kteří zahájili krveprolévání, když jeden z nich napadl jistého účastníka české mše holí.

Tak jako tak, K ubrečení dojemná píseň není nic, než protikatolický pamflet, napsaný s cílem ovlivnit veřejné mínění. Stejný ideový smysl však měly i jednotlivé zprávy v novinách, zaobírající se událostmi v Křemži a v Nové Vsi. Tyto články byly, podobně jako zmíněná posměšná píseň, vesměs založeny na více či méně (ne)úspěšných pokusech o obhajobu jedné a kritiku druhé strany. Je příznačné, že křesťanská láska k bližnímu tehdy nehrála sebemenší roli.

Pro tento článek jsme použili různé internetové zdroje.

Použité zdroje:

Poslední zprávy. Zmařený útok na kostel v Č. Křemži. [online]. In: Hlas lidu 14, 1919–1920, č. 92, 6. 9. 1920, s. [1]. [Cit. 2026-07-07]. Dostupné z: https://kramerius.cbvk.cz/view/uuid:f983005c-6d87-48b3-adc2-a0fc1d359c6c?page=uuid:dac7cfb4-d315-11e5-b3a0-001b63bd97ba

Pravda o událostech v Č. Křemži. [online]. In: Republikán 2, 1920, č. 73, 13. 9. 1920, s. 2–3. [Cit. 2026-07-07]. Dostupné z: https://kramerius.cbvk.cz/view/uuid:a248b100-68ff-4ffa-a25e-1a5d80fa15b9?page=uuid:0efbad78-bf97-11e5-af25-001b63bd97ba; https://kramerius.cbvk.cz/view/uuid:a248b100-68ff-4ffa-a25e-1a5d80fa15b9?page=uuid:0efbad79-bf97-11e5-af25-001b63bd97ba

Příslušníci čsl. církve schopni i vraždy. Činnost prof. Šimečka nese ovoce. Posl. Roudnický zraněn do krve. [online]. In: Hlas lidu 14, 1919–1920, č. 97, 23. 9. 1920, s. 5. [Cit. 2026-07-07]. Dostupné z: https://kramerius.cbvk.cz/view/uuid:c264da71-676f-4389-8cc6-b84d6f4cf262?page=uuid:e1cdc166-d315-11e5-b3a0-001b63bd97ba

Místní zprávy. Poslanec Roudnický podal tuto interpelaci. [online]. In: Hlas lidu 15, 1920–1921, č. 10, 8. 11. 1920, s. 3. [Cit. 2026-07-07]. Dostupné z: https://kramerius.cbvk.cz/view/uuid:b79861e4-84e3-4b63-9555-d0e8e02c0b21?page=uuid:73197e8c-d316-11e5-b3a0-001b63bd97ba

Použité obrázky:

Úvodní obr.: Křemže. Převzato z: PECH, Miroslav. V Křemži se objevilo nové sdružení, jež půjde do voleb. Českokrumlovský deník.cz [online]. Dostupné z: https://ceskokrumlovsky.denik.cz/zpravy_region/v-kremzi-se-objevilo-nove-sdruzeni-jez-pujde-do-voleb-20140904.html

Obr. 1: Kostel v Křemži. Převzato z: URBANOVÁ, Marie. Křemežsko na dobových fotografiích. Hostivice, 2021, s. 17.

Obr. 2: Poslanec Roudnický. Převzato z: Národní shromáždění republiky Československé v druhém desítiletí (1928–1938). Praha: Předsednictvo poslanecké sněmovny, 1938, s. 951. Dostupné z: https://ndk.cz/uuid/uuid:80e759b1-d845-418a-8b56-e495d4bf759e

Obr. 3: Emil Dlouhý-Pokorný v roce 1936. Převzato z: MAREK, Pavel. Emil Dlouhý-Pokorný. Život a působení katolického modernisty, politika a žurnalisty. Brno, 2007, příloha I.

Obr. 4: Škola v Křemži, před níž byla v roce 1920 sloužena česká mše; v roce 1995 byla přestavěna na radnici. Převzato z: URBANOVÁ, Marie. Křemežsko na dobových fotografiích. Hostivice, 2021, s. 27.