Spi, Havlíčku, v tvém hrobečku …
autor: Michal Klacek
Dne 29. července 2026 uplynulo 170 let od smrti básníka, literárního kritika a novináře Karla Havlíčka Borovského (1821–1856), který byl natolik slavnou osobností, že jeho památku propagovali mimo jiné také autoři, tiskaři a nakladatelé kramářských písní. Vzhledem k Havlíčkově pověsti mučedníka není jistě překvapující, že všechny „havlíčkovské písničky“ mají sentimentální a zároveň vlastenecké vyznění.
Zlidovělá „Hrobka Havlíčkova“ (KNM KP 2311) je tradičně připisována pražskému flašinetáři Františku Haisovi (1818–1899). Je-li tomu tak, pak je pravděpodobné, že Hais byl nejenom jejím autorem, ale také prvním interpretem. A od něj text popěvku bezpochyby převzali i další písničkáři. Etnografka a spisovatelka Amálie Kožmínová (1876–1951) ve své próze „Naši kluci“ zaznamenala údajnou vzpomínku na písničkáře Kratochvíla, o němž říkali, „že svým flašinetem vlastenčí. Kratochvíl tomu věřil a nemálo se honosil. Vždy, nežli začal hráti, ptával se publika zdvořile: ‚Poroučejí Havlíčka?‘ Dostal-li odpověď kladnou, nařídil flašinet a spustil ‚Spi Havlíčku, v svém hrobečku.‘ Zpíval k tomu sám, dojat, třaslavým hlasem a nedbal, zda se mu do váčku hrnou peníze“ (podle téhož zdroje Kratochvíl vystupoval na veřejnosti s manželkou: střídal se s ní ve zpěvu) (KOŽMÍNOVÁ 1928, s. 195) Pokud se nejedná o fikci, ale skutečně o vzpomínku, pak oním flašinetářem byl vysloužilý voják–tambor, autor, nakladatel a zpěvák kramářských písní Jan František Kratochvíl (–1875).
Text popěvku nešířili pouze interpreti jarmarečních písní, ale také sestavovatelé různých společenských, sokolských a dělnických zpěvníků. A o jeho všeobecném rozšíření se zmiňují i někteří čeští spisovatelé. Za všechny zmiňujeme Karla Václava Raise (1859–1926), který v knize „Čtení o Karlu Havlíčkovi a Vácslavu Beneši–Třebízském“ psal o tom, že „jméno Karel Havlíček slyšel každý; v našich chalupách a barácích, když bývaly v zimě besedy, mezi jinými písničkami zpívali si také ‚Spi, Havlíčku, v svém hrobečku,‘ a při té písničce bývali velmi smutni“) (RAIS 1913, s. 17–18)
Pravdou však je, že ne každý při poslechu oné písně tesknil, zdá se však, že anonymní kritika, kterou citujeme níže, byla ojedinělá. Zazněla ve věstníku českoslovanských zahraničních spolků „Vlasť“ v roce 1906, kdy u příležitosti padesátého výročí Havlíčkova úmrtí (a osmdesátého pátého výročí narození) probíhaly velké oslavy: „Slzy smíchu a zlosti vytryskly mně z očí, kdykoli jsem četl v novinách, že o té oné slavnosti Havlíčkově tam a tam zapěna byla ‚Havlíčkova pohřební píseň‘, ba i v té Borové, v té Borové Havlíčkově spontánně zazněla … Člověku je hanba, čte-li, že v Čechách r. 1906 oslavuje se Havlíček blbou odrhovačku ‚Spi Havlíčku!‘ … ‚Spi Havlíčku, v svém hrobečku (hrobečku! Jako by tam leželo dítě nebo kanár!) národ zpívá tvou (!) věrnou (!) písničku – odpočívej v pokoji!‘ – a od té doby každý idiot v českém národě myslí, bůh ví, jak uctí památku muže, tak železného, když tahavě mu zpívá ubrečenou odrhovačku flašinetáře z pražského chorobince.“ (ANONYM 1906, s. 5).
K autorství jiné písničky s „havlíčkovským“ motivem, nazvané „Loučení Karla Havlíčka s vlastí svou“ (KNM KP Špal. 254/44), se přihlásil nám blíže neznámý Václav Šuta, doložený mimo jiné také jako autor dalších vlasteneckých písní, například truchlozpěvu nad požárem Národního divadla (1881). Na rozdíl od „Hrobky Havlíčkovy“ nemáme sebemenší doklad, že by se tato srdceryvná skladba, jejímž tématem je velikánův nedobrovolný odchod do tyrolského Brixenu, stala veřejně známou.
Naopak o vlastenecké skladbě „Muž bez slzí“ (Nár. A 2975) lze říci, že tato píseň do jisté míry zlidověla. Zmiňujeme ji však pouze proto, že byla často mylně připisována Karlu Havlíčkovi Borovskému. Skutečnou autorkou textu básně „Muže bez slzí“ byla spisovatelka a překladatelka Antonie Melišová-Körschnerová (1833–1894). Zhudebnil ji Karel Záhorský (1820–1895), podnikatel z Nové Paky (vyráběl cikorku), který prý byl také jejím prvním interpretem (MĚSTO NOVÁ PAKA).
Píseň o neslzícím muži nebyla jedinou skladbou mylně připisovanou Karlu Havlíčkovi. Soudě podle počtu dochovaných tisků v naší sbírce, značné popularity dosáhla jarmareční písnička začínající slovy „Hájek jako mléko kvetl“ (KNM KP 758). Dlouho se mylně předpokládalo, že jejím autorem byl Havlíček, který však své verše mínil ironicky, a to jako protiklad k sentimentálním básním obrozeneckého autora Václava Jaromíra Picka (1812–1869). Mimochodem některé Pickovy básně byly zhudebněny a časem zlidověly, např. „Čechy krásné, Čechy mé“. Ve skutečnosti neznámý jarmareční autor „Hájku“ incipit převzal z jedné ze slok Havlíčkovy básně nazvané „Citlivá večerní píseň (À la Picek)“. (HAVLÍČEK BOROVSKÝ 1897, s. 34–37)
Poslední tisk, který dokládáme v souvislosti se zesnulým „mučedníkem“, nazvaný „Pomníky“ (KP 4735), je věnován českým velikánům pohřbeným na Olšanských hřbitovech, kromě Havlíčka také Josefu Barákovi (1833–1883) a Karlu Sladkovskému (1823–1880). Poslední pomník zmíněný v písni, Jungmannův (1773–1847), stojí od roku 1878 v Praze na stejnojmenném náměstí.
Autorem tisku byl kabaretní zpěvák, herec, textař a skladatel Leopold František Šmíd (1848–1915), který jej vydal jako jeden ze svazků ediční řady „Veselé a oblíbené písně“. V rámci Šmídovy ostatní produkce je značně ojedinělý. (ŠVEJDA – KLOSOVÁ 2015)
V době vydání „Pomníků“ pořád ještě přežívaly kramářské písně, které však v popularitě byly více a více zastiňovány kuplety a komickými výstupy a scénkami v hospodách, zpěvních síních a šantánech. V téže době však zároveň byly preferovány také vlastenecké národní písně, a to nejenom při slavnostech odhalování pomníků v roce 1884 (Sladkovského pomník) a 1885 (Barákův pomník). Výmluvným dokladem této dobové módy byl sám L. F. Šmíd, který měl v roce 1895 na pražském Výstavišti, kde se konala Národopisná výstava, k dispozici vlastní pavilon. Ve „Šmídově I. českém chantantu“ byly zpívány a hrány na straně jedné „národní písně slovanské“ a na straně druhé „původní sólové výstupy, obrázky z pražského života, písně, kuplety atd.“ A bylo jistě záslužné, že návštěvníci pavilonu se mohli při produkci Šmídovy pěvecko-herecké společnosti zároveň také najíst a napít v tamním restaurantu. (KAFKA 1895, s. 509)
Také Karel Havlíček Borovský proslul jako humorista. Byl to však jiný typ humoru, než preferoval Šmíd a další, nyní často již (polo)zapomenutí autoři kabaretních písniček. Havlíček byl totiž nejenom uctívaný „mučedník“ za „národní věc“, ale také novinář, básník, satirik a přední účastník národního hnutí v letech 1848–1849. Je přirozené, že k šíření svých názorů a propagaci „národní ideje“ využíval knihtisk. V důsledku uvolnění cenzury došlo mimo jiné k nebývalému rozšíření politicky a nacionálně, případně i osvětově motivovaných novin, letáků, pamfletů, karikatur a v neposlední řadě také kramářských písní. Jarmareční autoři či spíše tiskaři se tehdy kupříkladu zasloužili o popularizaci Tylovy písně „Kde domov můj“, která i proto časem zlidověla.
Havlíčkovy satirické skladby z roku 1848 byly často tištěny ve formátu letáků a kramářských tisků. Na prvním místě musíme zmínit „Píseň o tom německém parlamentě“ (KNM KP 2485), kterou Havlíček napsal jako odmítavou reakci na Frankfurtský sněm, respektive na představu zapojení českého národa do jednotného Německa (sjednocení se nakonec neuskutečnilo). Píseň začínající slovy „Šuselka nám píše až z německé říše“ (KNM KP R. Hlava 7174) pranýřuje rakouského politika, původem českého Němce Franze Schuselku (1811–1886), který se ve Frankfurtském parlamentu profiloval jako stoupenec jednotného německého státu, do něhož podle jeho představ měly být začleněny také české země.
Havlíček, píšící pod pseudonymem Vašek, vydal v roce 1848 také další politicky motivované písňové tisky, například „Píseň o pánech Francích“ (KNM KP 10008), kterou napsal jako reakci na začínající emancipaci selského stavu. Pranýřoval v ní panské úředníky, v lidovém podání označované slovem „Francové“, kteří dohlíželi nad povinnostmi poddaných vůči jejich vrchnostem. Není překvapující, že Havlíček bojoval za zrušení poddanství také v Národních novinách a jako poslanec Říšského sněmu. Také jeho zásluhou byl v roce 1848 schválen zákon o zrušení poddanství a robotních břemen, a tak se naplnila prorocká slova v uvedené písni, že pánům Francům definitivně odzvonilo.
O tom, že Vašek alias Karel Havlíček Borovský byl autorem mnohých politických písní, svědčí také „Zpěvník slovanský“ (KNM KP R. Hlava 7344), vydaný ve formátu kramářských tisků, a to jistým Vojtěchem. Ten je tradičně ztotožňován s Vojtou Náprstkem (1826–1894), který se jako student práv zúčastnil povstání v Praze a ve Vídni. Zpěvník obsahuje „nejnovější národní písně, kteréžto složil Vašek“, a to například výše zmíněnou skladbu „Šuselka nám píše až z německé říše“, dále také „Po bitvě na Bílé hoře přišla na nás dřímota“, „Když jsi ty Kurando pán, jdi si do Frankfurtu sám“, „Mají Němci parlament, mají ho“ atd. Uvedené incipity napovídají, že všechny zmíněné písně mají bojovné nacionalistické protiněmecké vyznění.
Havlíčkovu píseň o Kurandovi máme ve sbírce kramářských písní dochovanou také ve „špalíčku“ nadepsaném „Wlastenské Zpěwy 1848“ (KNM KP Špal. 171/24), jehož původním majitelem byl jistý Otakar Pertlík, o němž víme pouze tolik, že působil jako učitel na chlapecké měšťanské škole v Nuslích, byl sběratelem hudebnin a členem Společnosti Národopisného muzea. V roce 1914 jako příznivec Národního muzea daroval do knihovních sbírek 209 svazků, mezi nimi patrně také uvedený „špalíček“. Ten obsahuje nejenom vevázané kramářské tisky, ale také ručně psané texty písniček z roku 1848, mimo jiné i od Vaška.
Havlíčkova skladba „Když jsi ty Kurando pán“, byla napsána jako útok na novináře Ignaze Kurandu (1811–1884), který byl zvolen za město Teplice do Frankfurtského parlamentu. Není překvapující, že Kuranda se vůči protiněmeckým výpadům ostře ohradil, a to v listu „Die Grenzboten“, jehož byl redaktorem. V souvislosti s Havlíčkovým popěvkem „Šuselka nám píše“ psal o tom, že zmíněná píseň „udala tón a svou hulvátskou nestoudností nemálo přispěla k tomu, že na tisíc podobných vyrazilo jako jedovaté houby na hnojišti“. V souvislosti s politickými popěvky psal o „novém husitství, adamitství a táboritství“, tedy jinak řečeno satirické protiněmecké skladby vnímal jako prostředek k radikalizaci lidí. (KAZBUNDA 2013, s. 362–363)
Těžko říci, do jaké míry měl Kuranda ve svém hodnocení politicky a nacionalisticky motivovaných popěvků pravdu. Jisté nicméně je, že i přes nechuť německých vlastenců některé Havlíčkovy písně z roku 1848 zlidověly. Možná to však nesouviselo ani tak s porážkou revoluce, ale s budováním „kultu“ Karla Havlíčka jako mučedníka pro „českou věc“. Tak jako tak kupříkladu text „Šuselky“ byl v éře Rakousko-Uherska zveřejněn v mnohých vlasteneckých zpěvnících, které napomáhaly k popularizaci popěvku. Je to o to paradoxnější, že řečeno slovy literárního kritika a novináře Ferdinanda Schulze (1835–1905) „Šuselka nám píše“ byl „prostičký, na žádný stupeň slovesného umění neaspirující satirický popěvek“, který však byl napsán ve správný čas. Havlíček totiž podobně jako básníci „národův francouzského, italského a německého za oné doby“ jen změnil „struny na svých lyrách“. Podle Schulze byl národ vlasteneckými zpěvy nadšen, neboť mu pomáhaly „vztyčovat prapor svobody“ a kráčet „od činu k činu blíže k svému vznešenému cíli“. (SCHULZ 1898, s. 250)
Co říci na závěr? Zdá se, že Karel Havlíček Borovský byl a do jisté míry je i nyní vnímán nejenom jako satirik a básník, ale především jako skvělý novinář. Tak jako byl dlouho pěstován jeho kult „brixenského mučedníka“, tak i nyní je možné Havlíčka využít pro politické a ideové cíle. Zatímco kupříkladu ve filmu z roku 1931 „Karel Havlíček Borovský“ byla s patřičným vlasteneckým patosem vylíčena poslední léta Havlíčkova života, tak také ze současné doby máme doklady o zpolitizování jeho osoby. Kupříkladu na portálu YouTube je možné dohledat „autorskou satirickou píseň“ nazvanou „Karel Havlíček Borovský píše novinářům“. Zda zmíněná píseň líčí Havlíčka a současné žurnalisty objektivně, nechť posoudí každý sám.
Seznam použité literatury:
ANONYM 1906: K oslavám Havlíčkovým. Vlasť 30, 1906, č. 10, s. 5 [online]. Národní knihovna České republiky. [Cit. 27. 7. 2026]. Dostupné z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:fb53d520-3f8e-11e6-beb0-001018b5eb5c?page=uuid:524cc6f0-3f91-11e6-8361-5ef3fc9ae867
HAVLÍČEK BOROVSKÝ 1897: HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel. Básnické spisy Karla Havlíčka [online]. Uspořádal Ladislav Quis. Praha: Tiskem a nákladem knihtiskárny F. Šimáčka, 1897, s. 34–37. Národní knihovna České republiky. [Cit. 27. 7. 2026]. Dostupné z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:a2370cf0-0ee3-11e5-b269-5ef3fc9bb22f?page=uuid:00f1a070-18e9-11e5-ab9d-5ef3fc9bb22f
KAFKA 1895: KAFKA, Josef. Hlavní katalog a průvodce Národopisné výstavy českoslovanské v Praze 1895 [online]. Praha: Nákladem výkonného výboru, tiskem Edv. Beauforta, 1895, s. 509. Národní knihovna České republiky. [Cit. 27. 7. 2026]. Dostupné z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:ca752730-063d-11dd-be1c-000d606f5dc6?page=uuid:6dc0a13f-872e-492b-bb5f-84ff56b32f14
KAZBUNDA 2013: KAZBUNDA, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek I. 1821 – revoluční události 1848. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013, s. 362–363.
KOŽMÍNOVÁ 1928: KOŽMÍNOVÁ, Amálie. Naši kluci [online]. Praha: Šolc a Šimáček, 1928, s. 195. Národní knihovna České republiky. [Cit. 27. 7. 2026]. Dostupné z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:f2a401c0-84e3-11ec-bc36-005056827e51?page=uuid:a74bf0cc-9d50-410f-831c-26eab66c6546
MĚSTO NOVÁ PAKA: Karel Záhorský [online]. Město Nová Paka. [Cit. 27. 7. 2026]. Dostupné z: https://www.munovapaka.cz/karel-zahorsky/d-43447
RAIS 1913: RAIS, Karel Václav. Čtení o Karlu Havlíčkovi a Vácslavu Beneši-Třebízském [online]. Praha: F. Topič, 1913, s. 17–18. Národní knihovna České republiky. [Cit. 27. 7. 2026]. Dostupné z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:b7138580-f62a-11e9-9a61-005056827e52?page=uuid:231ba874-1660-4698-9d5d-64c687412247
SCHULZ 1898: SCHULZ, Ferdinand. Život a spisy Vítězslava Hálka. In: Vybrané spisy Vítězslava Hálka [online]. Uspořádal Ferdinand Schulz. Praha: Tiskem a nákladem Dr. Edv. Grégra a syna, 1898, s. 250. Národní knihovna České republiky. [Cit. 27. 7. 2026]. Dostupné z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:93ab9680-baf6-11dd-8d01-000d606f5dc6?page=uuid:1da24d30-82ca-11e7-8b50-001018b5eb5c
ŠVEJDA – KLOSOVÁ 2015: ŠVEJDA, Martin J. – KLOSOVÁ, Ljuba. Šmíd, František Leopold. Česká divadelní encyklopedie [online]. Praha: Institut umění – Divadelní ústav, 2015. [Cit. 27. 7. 2026]. Dostupné z: https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5782:smid-frantisek-leopold&lang=cs&Itemid=108
Úvodní obr.: Karel Havlíček Borovský. Autor Jan Vilímek. Převzato z: Wikimedia Commons [online]. [Cit. 28. 7. 2026]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Jan_Vilímek_-_Karel_Havlíček_Borovský.jpg
Závěrečný obr.: Hrob Karla Havlíčka Borovského, Olšanské hřbitovy v Praze, hrob č. II/10/68. Foto Xyzabec, 31. 1. 2021. Převzato z: Wikimedia Commons [online]. Licence CC BY-SA 4.0. [Cit. 28. 7. 2026]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Havlíček_Borovský_hrob_Olšany_1.jpg
Digitální kopie exemplářů: Knihovna Národního muzea, oddělení knižní kultury, fond kramářských tisků.
